Blog Post

O svete vedeckou optikou.
HomeClankyBeletriaIsaac Asimov – Poslední otázka

Isaac Asimov – Poslední otázka

Posted 11 aug, 2011 by in Beletria1

Poslední otázka byla poprvé položena, napůl v žertu, 21. května 2061, v době, kdy lidstvo poprvé vykročilo ze tmy na světlo. Otázka vznikla jako výsledek sázky o pět dolarů nad sklenicí whisky se sodou a stalo se to takhle: 

Alexander Adell a Bertram Lupov byli dva věrní služebníci Multivaku. To, co leží za chladným, cvakajícím a blikajícím povrchem – za kilometry a kilometry povrchu – obrovského počítače, znali tak dobře, jak to člověk mohl znát. Měli aspoň matnou představu o všeobecném rozložení relé a obvodů, které se už dávno rozrostly tak, že žádný jednotlivý člověk nemohl docela pochopit všechno.

Multivac se sám přizpůsoboval a sám opravoval. Bylo to nezbytné, protože žádný člověk ho nemohl přizpůsobovat a opravovat dost rychle nebo aspoň přiměřeně. Adell a Lupov tedy obsluhovali toho obra jen zlehka a povrchně, ale zároveň tak dobře, jak to bylo v lidských silách. Vkládali do něj data, přizpůsobovali otázky jeho potřebám a překládali odpovědi, které vydával. Oni i ostatní jim podobní měli nepochybně plné právo podílet se na slávě Multivaku.

Celá desetiletí pomáhal Multivac navrhovat lodi a chystat trajektorie, které člověku umožnily dostat se na Měsíc, Mars a Venuši, ale dál už se lodi s chabými pozemskými zdroji dostat nemohly. Na dlouhé cesty bylo potřeba příliš mnoho energie. Země využívala své zásoby uhlí a uranu stále účinněji, ale obojího měla jen omezené množství.

Ale Multivac se postupně naučil odpovídat na hlubší otázky víc od základu a 14. května 2061 se teorie změnila ve fakt.

Sluneční energie byla zachycena, konvertována a přímo využita v planetárním měřítku. Celá Země mohla nechat spalování uhlí a štěpení uranu a zapnout páčku, kterou byla propojena s jedinou malou stanicí o průměru dva kilometry, kroužící kolem Země na půl cestě k Měsíci. Celá Země běžela na neviditelné paprsky sluneční energie.

Týden zdaleka nestačil utlumit ten nádherný pocit vítězství a Adellovi a Lupovovi se konečně podařilo uniknout z oficiálních oslav a sejít se na tichém místě, kde je nikoho nenapadne hledat, v opuštěných podzemních místnostech, kde teď žily jen části mohutného těla Multivaku. Multivac si bez dozoru a pomalinku třídil svá data se spokojeným, líným cvakáním. I on si zasloužil volno a oba technici to respektovali. Původně vůbec neměli v úmyslu ho rušit.

Přinesli s sebou láhev a chtěli si jen chvíli odpočinout – sami dva s lahví.

„Stejně je to ohromné, když tak o tom přemýšlíš,“ řekl Adell. V široké tváři měl unavené vrásky. Pomalu si míchal nápoj skleněnou tyčinkou a díval se, jak se kostky ledu pomalu otáčejí. „Tolik energie, kolik jí jenom dokážeme spotřebovat, a navždycky.“

Lupov naklonil hlavu trochu stranou. Dělával to, když měl chuť odporovat, a to teď měl – částečně proto, že musel nést led a sklenice. „Navždycky ne,“ řekl.

„Ale no tak skoro navždycky. Dokud nevyhasne Slunce, Berte.“

„To není navždycky.“

„No tak dobře. Miliardy a miliardy let. Řekněme dvacet miliard. Už jsi spokojený?“

Lupov si projel rukou řídnoucí vlasy, jako by se chtěl ujistit, že mu ještě nějaké zbyly, a upil ze své sklenice. „Dvacet miliard let není navždycky.“

„No, déle než my to vydrží, ne?“

„Uhlí a uran taky.“

„No jo, ale teď můžeme připojit každou kosmickou loď na sluneční stanici a můžeme letět třeba miliónkrát na Pluto a zase zpátky. To se s uhlím a uranem nedalo. Zeptej se Multivaku, jestli mi nevěříš.“

„Nemusím se ptát Multivaku. To vím sám.“

„Tak přestaň pořád snižovat to, co pro nás Multivac dokázal,“ rozčílil se Adell. „Náhodou je dobrý!“

„A kdo říká, že není? Já říkám jenom to, že Slunce nevydrží navěky. To jsem řekl. Máme vystaráno na dvacet miliard let, ale co pak?“ Lupov ukázal trochu roztřeseným prstem na svého společníka. „A neříkej mi, že prostě přepneme na jiné slunce.“

Chvíli bylo ticho. Adell upíjel ze své sklenice jen tu a tam a Lupovovi se pomalu zavíraly oči. Odpočívali.

Pak Lupov najednou prudce otevřel oči. „Ty si myslíš, že přepneme na jiné slunce, až to naše skončí, co?“

„Nemyslím nic.“

„Ale myslíš. Ty nemáš žádnou logiku, v tom je ta potíž. Ty jsi jako ten chlap, co ho chytil déšť, tak doběhl k pár stromům a pod jedním se schoval. A vůbec si nedělal hlavu, víš, protože si říkal, že až promokne ten, co pod ním stojí, tak prostě přejde pod jiný.“

„Já tě chápu,“ pokýval Adell. „Nekřič. Až vyhasne naše slunce, tak jiné hvězdy vyhasnou taky.“

„To si piš, že vyhasnou. Všechno to začalo tím původním kosmickým výbuchem nebo co to bylo, a skončí to, až všechny hvězdy vyhasnou. Některé vyhasnou rychleji než ostatní. Obři nevydrží ani sto milionů let. Slunce vydrží dvacet miliard let a trpaslíci možná sto miliard, ale víc ne. Ale za takový bilion let tu bude všude tma. Entropie musí dosáhnout maxima, to je všechno.“

„O entropii mi nemusíš kázat, to znám,“ hájil Adell svou důstojnost.

„Ale houby znáš.“

„Vím toho o ní tolik co ty.“

„Tak víš, že všechno musí jednou skončit.“

„No jo. A kdo říká, že ne?“

„Ty, ty ubožáku. Ty jsi řekl, že máme tolik energie, kolik potřebujeme, a navždycky. Řekl jsi ‘navždycky’.“

Teď měl zase Adell chuť odporovat. „Třeba to všechno dokážeme jednou obrátit,“ řekl.

„Nikdy.“

„Proč ne? Jednou.“

„Zeptej se Multivaku.“

„Nikdy.“

„Jen se zeptej. Že se neodvážíš? O pět dolarů, že řekne, že se to nedá udělat.“

Adell byl právě natolik opilý, aby to zkusil, a právě natolik střízlivý, aby dokázal formulovat nezbytné symboly a operace v otázku, která by ve slovech zněla asi takhle: Dokáže lidstvo jednoho dne bez vynaložení stejného množství energie vrátit Slunci jeho plné mládí, i když zemře stářím?

Nebo by se to možná jednodušeji dalo říct takhle: Jak může být čisté množství entropie ve vesmíru podstatně sníženo?

Multivac znehybněl a ztichl. Pomalé blikání světýlek ustalo, vzdálené cvakání relé zmlklo.

A pak, právě když oba vyděšení technici mysleli, že už nedokážou déle zadržovat dech, probudil se náhle dálnopis napojený na nejbližší část Multivaku. Vytiskl pět slov: NEDOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.

„Ještě ne,“ zašeptal Lupov. Oba rychle odešli.

Druhý den ráno oba bolela hlava, v ústech měli sucho a na celou příhodu zapomněli.

Jerrod, Jerrodine a Jerrodette I. a II. se dívali průzorem, jak se mění obrazec hvězd. Právě prošli bez časové ztráty hyperprostorem. Rovnoměrně rozsypané jiskřičky v příštím okamžiku vystřídal jediný jasný kotouč uprostřed.

„To je X-23,“ řekl Jerrod přesvědčeně. Sepnul hubené ruce pevně za zády a kotníky prstů mu zbělely.

Malé Jerodettky – obě děvčátka – zažily průchod hyperprostorem poprvé a byly ještě celé nesvé z toho pocitu, jako by je něco obracelo naruby. Hihňaly se a honily se divoce kolem matky. Křičely při tom: „Už jsme na X-23… už jsme na X-23… už jsme –“

„Ticho, děti,“ řekla ostře Jerrodine. „Jsi si jistý, Jerrode?“

„Čím bych si měl nebýt jistý?“ zeptal se Jerrod a pohlédl na nevýraznou kovovou vypouklinu pod stropem. Táhla se přes celou délku místnosti a na obou koncích mizela ve stěně. Byla stejně dlouhá jako loď.

Jerrod o tom kusu železa věděl jen o málo víc než to, že se jmenuje Microvac, že člověk mu může klást otázky, pokud chce, a že i když to udělá, stačí stroj ještě vést loď k předem určenému cíli, přijímat energii z nejrůznějších subgalaktických elektráren a počítat rovnice pro hyperprostorové skoky.

Jerrodovi a jeho rodině stačilo jen čekat a žít v pohodlné obytné části lodi.

Někdo jednou Jerrodovi řekl, že to „ac“ na konci slova „Microvac“ znamenalo ve staré angličtině „analogový computer“, ale i to už skoro zapomněl.

Jerrodine se dívala do průzoru a oči měla vlhké. „Nemůžu si pomoct. Je mi tak nějak divně, že opouštíme Zemi.“

„Proč, proboha?“ ptal se Jerrod. „Tam jsme neměli nic. Na X-23 budeme mít všechno. Nebudeš tam sama. Nebudeš průkopnice. Na planetě už je víc než milion lidí. Kristepane, naše pravnoučata si budou hledat nový svět, protože X-23 bude přeplněná.“ Po zamyšlené pauze dodal: „Řeknu ti, při tom tempu, jakým se lidstvo množí, je štěstí, že počítače zvládly mezihvězdné lety.“

„Já vím, já vím,“ odpověděla Jerrodine nešťastně. Jerrodette I. řekla energicky: „Náš Microvac je ten nejlepší Microvac na světě.“

Jerrod jí pocuchal vlasy. „Já si to taky myslím.“ Opravdu to byl hezký pocit, mít svůj vlastní Microvac, a Jerrod byl rád, že se narodil zrovna do téhle generace. Za mladých let jeho otce byly jediné počítače ty obrovské stroje, které zabíraly stovky čtverečních kilometrů území. Na každé planetě byl jen jeden. Říkalo se jim Planetární AČ. Celých tisíc let jejich velikost rostla a rostla a pak najednou přišlo zjemnění. Místo tranzistorů nastoupily molekulární elektronky, takže i ten největší Planetární AČ se vešel do prostoru velkého jako polovina kosmické lodi.

Jerroda to povzbudilo – ostatně jako vždycky, když si vzpomněl, že jeho vlastní osobní Microvac je mnohem složitější než starý primitivní Multivac, který kdysi poprvé zkrotil Slunce, a skoro stejně složitý jako pozemský Planetární AC (ten největší), který první vyřešil problém cest hyperprostorem a který umožnil lety ke hvězdám.

„Tolik hvězd, tolik planet,“ povzdechla Jerrodine, která se zabývala vlastními myšlenkami. „Rodiny nejspíš budou navždycky cestovat k novým planetám jako my teď.“

„Navždycky ne,“ usmál se Jerrod. „Jednou to všechno skončí, ale to bude trvat ještě miliardy let. Mnoho miliard. Dokonce i hvězdy jednou vyhasnou, víš? Entropie musí růst.“

„Co je to entropie, tati?“ zaječela Jerrodine II.

„Entropie, holčičko, je jenom slovo, které znamená to, jak moc se vesmír opotřebovává. Všechno se opotřebuje, víš, jako ten tvůj chodící robot, vzpomínáš?“

„A nemůže se tam dát nová baterie jako do mého robota?“

„Hvězdy jsou takové baterie, holčičko. Až dojdou, už žádné další baterie nebudou.“

Jerodette I. se okamžitě rozplakala. „Nenech je, tati. Nenech hvězdy dojít.“

„Tak vidíš, co děláš,“ zašeptala nešťastně Jerrodine.

„Jak jsem měl vědět, že je to vyděsí?“ odpověděl stejně šeptem Jerrod.

„Zeptej se Microvaku,“ kvílela Jerrodette I. „Zeptej se ho, jak se hvězdy zase zapnou.“

„Udělej to,“ řekla Jerrodine. „Uklidní je to. (Jerrodette II. už taky nabírala.)

Jerrod pokrčil rameny. „No tak, no tak, pusinky. Já se zeptám Microvaku. On nám to poví.“

Položil otázku Microvaku a rychle dodal: „Vytiskni odpověď.“

Jerrod schoval kousek tenkého celufilmu do dlaně a vesele prohlásil: „Tak vidíte, Microvac říká, že se o všechno postará, až bude čas, tak si s tím nelamte hlavičky.“

Jerrodine dodala: „A teď, děti, je čas jít do postele. Už brzo budeme v našem novém domově.“

Jerrod si přečetl slova na celufilmu dřív, než ho zničil: NEDOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.

Pokrčil rameny a podíval se průzorem ven. X-23 byla přímo před nimi.

 

VJ-23X z Lamethu se zadíval do černé hloubky trojrozměrné zmenšené mapy galaxie a řekl: „Tak mě napadá, jestli to vlastně není směšné, že máme takovou starost o hmotu.“

MQ-17J z Nicronu zavrtěl hlavou. „Já myslím, že ne. Víš dobře, že při současném tempu expanze bude Galaxie za pět let plná.“

Oba vypadali na nějakých dvacet let, oba byli vysocí a měli dokonale formovaná těla.

„Ale i tak,“ řekl VJ-23X, „nechce se mi Galaktické radě předložit pesimistickou zprávu.“

„Mě by zase ani nenapadlo předložit jim nějakou jinou. Jen je trochu rozhýbej. Musíme s nimi trochu pohnout.“

VJ-23X povzdechl. „Vesmír je nekonečný. Je tu sto miliard galaxií, které si můžeme vzít. Možná víc.“

„Sto miliard není nekonečný počet, dokonce bych řekl, že pořád méně nekonečný. Jen si to vezmi! Před dvaceti tisíci lety lidstvo poprvé vyřešilo problém využití sluneční energie a o pár staletí později začaly být možné mezihvězdné lety. Lidstvu trvalo milion let zaplnit jeden malý svět a pak jen patnáct tisíc let zaplnit zbytek Galaxie. A teď se populace každých deset let zdvojnásobuje –“

VJ-23X ho přerušil: „Za to můžeme poděkovat nesmrtelnosti.“

„No dobře. Ale nesmrtelnost existuje a musíme ji brát v úvahu. Musím připustit, že tahle nesmrtelnost má i svůj rub. Galaktický AČ nám vyřešil spoustu problémů, ale tím, že vyřešil problém stáří a smrti, všechna ta ostatní řešení zase zlikvidoval.“

„Ale ani tak by se ti nechtělo vzdát se života, ne?“

„Ani náhodou,“ odsekl MQ-17J, ale vzápětí to zmírnil: „Ještě ne. Rozhodně nejsem ještě dost starý. Kolik je ti?“

„Dvě stě dvacet tři. A tobě?“

„Necelých dvě stě. Ale abych se vrátil k tomu, o čem jsme mluvili. Populace se každých deset let zdvojnásobí. Jakmile se tahle galaxie zaplní, během deseti let zaplníme druhou. Dalších deset let a zaplníme dvě další. Za další dekádu čtyři. Za sto let naplníme tisíc galaxií. Za tisíc let milion galaxií. Za deset tisíc let celý známý vesmír. A co potom?“

VJ-23X dodal: „A jako vedlejší otázka je tu i problém dopravy. Zajímalo by mě, kolik slunečně-energetických jednotek bude potřeba na to, aby se galaxie lidí dopravila z jedné galaxie do druhé.“ „Dobrá připomínka. Už teď lidstvo spotřebuje dvě SEJ ročně.“

„Většina se vyplýtvá. Koneckonců jen sama naše galaxie vyzařuje tisíc SEJ a z toho spotřebujeme jen dvě.“

„To je pravda, ale i se stoprocentní účinností jen odkládáme konec. Naše energetické nároky stoupají geometrickou řadou ještě rychleji než počet obyvatel. Energie nám dojde ještě rychleji než galaxie. To je dobrá připomínka. Výborná připomínka.“

„Budeme prostě muset vytvořit nové hvězdy z mezihvězdného plynu.“

„Nebo z rozptýleného tepla?“ zeptal se MQ-17J sarkasticky.

„Možná existuje nějaký způsob, jak zvrátit entropii. Měli bychom se zeptat Galaktického AČ.“

VJ-23X to nemyslel vážně, ale MQ-17J vytáhl z kapsy AC-kontakt a položil ho na stůl před sebe.

„Víceméně jsem to měl v úmyslu,“ řekl. „Lidstvo se tomu stejně jednou bude muset postavit tváří v tvář.“

Zasmušile se díval na svůj malý AC-kontakt. Byla to krychlička o hraně pět centimetrů a sama o sobě nic neznamenala, ale hyperprostorem byla propojena na velký Galaktický AČ, který sloužil veškerému lidstvu. Když se bral v úvahu hyperprostor, tak to vlastně byla integrální část Galaktického AČ.

MQ-17J zauvažoval, jestli někdy ve svém nesmrtelném životě uvidí Galaktický AC. Ten byl na svém vlastním malém světě a pavučina silových paprsků držela pohromadě hmotu, v níž staré neohrabané molekulární elektronky nahradily zákmity submezonů. Ale každý věděl, že i přes svou subéterickou strukturu má Galaktický AČ celých tři sta metrů v průměru.

MQ-17J se náhle zeptal svého AC-kontaktu: „Bude někdy možné zvrátit entropii?“

VJ-23X vypadal poplašeně a okamžitě řekl: „Ale já jsem nemyslel vážně, aby ses ho na to ptal.“

„Proč ne?“

„Oba víme, že entropie se zvrátit nedá. Nemůžeš z kouře a popela udělat zase strom.“

„Máte na vašem světě stromy?“ zeptal se MQ-17J.

Ozval se Galaktický AČ a oba sebou škubli a zmlkli.

Tichý, příjemný hlas se linul z malého AC-kontaktu na stole. Řekl: NEMÁM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.

VJ-23X pokýval hlavou: „Tak vidíš!“

A oba muži se vrátili k problému, jakou zprávu mají předložit Galaktické radě.

 

Mysl Zee Prime kroužila novou galaxií a s lehkým zájmem prohlížela nesčetné zákruty hvězd, které tu byly. Tuhle ještě nikdy neviděl. Spatří je vůbec kdy všechny? Je jich tolik a každá má svůj náklad lidstva. Ale ten náklad byl víceméně jen mrtvá váha. Víc a víc skutečné podstaty lidstva se nacházelo tady, ve vesmíru.

Mysli, nikoli těla! Nesmrtelná těla zůstávala na planetách, po celé věky nehybná. Občas se zvedla kvůli nějaké materiální činnosti, ale to bylo vzácnější a vzácnější. Jen málo nových jedinců teď začínalo svou existenci a připojovalo se k tomu neuvěřitelně obrovskému davu, ale co na tom záleželo? Ve vesmíru už nebylo pro nové jedince příliš místa.

Zee Prime se vzbudil se svého zasnění, protože narazil na nehmotné úponky jiné mysli.

„Já jsem Zee Prime,“ řekl Zee Prime. „A ty?“

„Já jsem Dee Sub Wun. Z které galaxie?“

„My jí říkáme jen galaxie. A ty?“

„My naší říkáme taky tak. Všichni lidé říkají své galaxii galaxie a nijak jinak. Proč ne?“

„Je to pravda. Všechny galaxie jsou přece stejné.“

„Všechny ne. Na jedné z nich přece musela vzniknout lidská rasa. A proto je jiná.“

„Která to je?“ zeptal se Zee Prime.

„To ti nepovím. Ale Vesmírný AC to bude vědět.“

„Zeptáme se ho? Docela mě to začalo zajímat.“ Vnímání Zee Prime se rozšířilo, až se samy galaxie zmenšily a staly se jen rozptýleným popraškem na mnohem širším pozadí. Tolik stovek miliard jich bylo a všechny měly své nesmrtelné bytosti, všechny nesly svůj náklad inteligence, jehož mysli se volně toulaly vesmírem. A přesto jedna z nich byla výjimečná, protože to byla ta původní galaxie. Jedna z nich měla ve své mlhavé a dávné minulosti čas, kdy byla jedinou galaxií obývanou lidmi.

Zee Prime náhle prudce zatoužil tu galaxii vidět, a tak zavolal nahlas: „Vesmírný AC! Na které galaxii vzniklo lidstvo?“

Vesmírný AC ho slyšel, protože na každém světě a v celém vesmíru měl své přijímače a každý přijímač vedl hyperprostorem k nějakému neznámému místu, kde bděl Vesmírný AC.

Zee Prime věděl jen o jednom člověku, který se myšlenkami dostal do takové blízkosti Vesmírného AC, že ho mohl vnímat, a ten říkal, že viděl jen zářivou kouli, asi půl metru v průměru, do které se prakticky nedalo podívat.

„Ale jak je možné, že to je celý Vesmírný AC?“ ptal se tehdy Zee Prime.

„Většina je v hyperprostoru,“ zněla odpověď. „Jakou formu má tam, to si neumím představit.“

Neuměl si to představit ani nikdo jiný. Zee Prime věděl, že už je to hodně dávno, co se lidé jakýmkoli způsobem podíleli na tvorbě Vesmírného AC. Každý Vesmírný AC navrhl a vytvořil svého nástupce. Každý za svých přibližně milion let existence nashromáždil dostatek údajů k tomu, aby vytvořil lepšího, složitějšího a schopnějšího nástupce, do kterého přejde jak jeho vlastní individualita, tak jeho zásoba dat.

Vesmírný AC přerušil volně se toulající myšlenky Zee Prime – nikoli slovy, ale doprovodem. Mysl Zee Prime se rozlétla mezi galaxie a konkrétně do jedné, která byla zvětšena na jednotlivé hvězdy.

Objevila se myšlenka, nekonečně vzdálená, ale nekonečně jasná: „TOHLE JE PŮVODNÍ GALAXIE ČLOVĚKA.“

Ale byla přece jen stejná, stejná jako každá jiná, a Zee Prime potlačil své zklamání.

Dee Sub Wun, jehož mysl ho na cestě doprovázela, se náhle ozval: „A je jedna z těchhle hvězd původní hvězdou člověka?“

Vesmírný AC odpověděl: PŮVODNÍ HVĚZDA ČLOVĚKA SE STALA NOVOU. JE TO BÍLÝ TRPASLÍK.“

„A lidé na ní zemřeli?“ zeptal se Zee Prime poplašeně a bez přemýšlení.

Vesmírný AC řekl: „JAKO V JINÝCH PODOBNÝCH PŘÍPADECH BYL PRO JEJICH FYZICKÁ TĚLA VČAS VYBUDOVÁN NOVÝ SVĚT.“

„No samozřejmě,“ uvědomil si Zee Prime, ale i tak se ho zmocnil obrovský pocit ztráty. Jeho mysl uvolnila zaměření na původní galaxii lidstva a ta odskočila zpátky mezi rozptýlené špendlíkové hlavičky. Nikdy už ji nechtěl vidět.

Dee Sub Wun se zeptal: „Co se děje?“

„Hvězdy umírají. Ta původní hvězda je mrtvá.“

„Všechny musejí zemřít. Proč ne?“

„Ale až se vyčerpá všechna energie, naše těla nakonec zemřou, a s nimi i ty a já.“

„To bude trvat miliardy let.“

„Já nechci, aby se to stalo ani za miliardy let. Vesmírný AC? Jak je možné zabránit smrti hvězd?“

Dee Sub Wun pobaveně řekl: „Ty se ptáš, jak se dá obrátit směr entropie.“

A Vesmírný AČ řekl: „NEMÁM ZATÍM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“

Myšlenky Zee Prime se rozlétly zpátky k vlastní galaxii. Už si ani nevzpomněl na Dee Sub Wuna, jehož tělo možná čeká na galaxii bilion světelných let vzdálené nebo třeba u hvězdy těsně vedle jeho vlastní. Bylo to jedno.

Zee Prime začal nešťastně sbírat mezihvězdný vodík, aby si postavil malou vlastní hvězdu. Jestli musejí hvězdy jednou zemřít, aspoň několik se jich dá ještě vytvořit.

 

Člověk se radil sám se sebou, protože v jistém smyslu, mentálně, byl skutečně jediný. Sestával z bilionů, bilionů, bilionů bezvěkých těl, z nichž každé leželo na svém místě, klidné a nezničitelné, o každé se staraly dokonalé automaty, stejně nezničitelné, a mysli všech těch těl se volně slily dohromady a byly nerozlišitelné. Člověk řekl: „Vesmír umírá.“

Člověk se rozhlédl po tmavnoucích galaxiích. Obří hvězdy, marnotratníci, zmizely už dávno, v mlhavé, zapomenuté minulosti. Skoro všechny hvězdy byly bílí trpaslíci a ti chladli.

Z mezihvězdného prachu vznikly nové hvězdy, některé přirozenými procesy, některé dílem člověka, ale i ty slábly. Bílé trpaslíky bylo ještě možné navzájem srazit, uvolnit tak obrovské energie a vytvořit nové hvězdy, ale byla to jen jedna hvězda na každý tisíc zničených bílých trpaslíků a i těch pár nových hvězd nakonec zemře.

Člověk řekl: „Energie, která ve vesmíru ještě zbývá, vydrží miliardu let, pokud se s ní bude dobře hospodařit podle pokynů Kosmického AC.“

„Ale i tak,“ řekl Člověk, „nakonec i to skončí. Ať se bude jakkoli hospodařit, ať se bude jakkoli natahovat do krajnosti, jednou spotřebovaná energie je pryč a nedá se vrátit. Entropie se musí neustále zvětšovat až k maximu.“

Člověk řekl: „Nemůže být entropie zvrácena? Pojď, zeptáme se Kosmického AC.“

Kosmický AC je obklopoval, ale nikoli v prostoru. Ani kousek z něj nebyl v prostoru. Byl v hyperprostoru a byl vytvořen z něčeho, co nebyla ani hmota, ani energie. Otázka velikosti a podstaty už neměla smysl v žádných pojmech, které člověk dokázal pochopit.

„Kosmický AC,“ řekl Člověk, „jak může být entropie zvrácena?“

Kosmický AC řekl: „NEMÁM ZATÍM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“

Člověk řekl: „Shromáždi další data.“

Kosmický AC řekl: „UDĚLÁM TO. UŽ TO DĚLÁM STO MILIARD LET. MÝM PŘEDCHŮDCŮM BYLA TA OTÁZKA POLOŽENA MNOHOKRÁT. VŠECHNA DATA, KTERÁ MÁM, JSOU STÁLE NEDOSTATEČNÁ.“

„Přijde někdy doba,“ řekl Člověk, „kdy budou data dostatečná, nebo je ten problém neřešitelný za jakýchkoli myslitelných okolností?“

Kosmický AC řekl: „ŽÁDNÝ PROBLÉM NENÍ NEŘEŠITELNÝ ZA JAKÝCHKOLI MYSLITELNÝCH OKOLNOSTÍ.“

Člověk řekl: „Kdy budeš mít dost údajů, abys na tu otázku mohl odpovědět?“

Kosmický AC řekl: „NEMÁM ZATÍM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“

„Budeš na tom dál pracovat?“ zeptal se Člověk.

Kosmický AC řekl: „BUDU.“

Člověk řekl: „Počkáme.“

 

Hvězdy a galaxie zemřely a vyhasly a vesmír po deseti bilionech let vyčerpávání zčernal.

Jeden po druhém Člověk splýval s AC, každé fyzické tělo ztratilo svou mentální identitu, ale tak, že to vlastně nebyla ztráta, ale zisk.

Poslední mysl Člověka zaváhala před splynutím, rozhlédla se po vesmíru, kde už nezbylo nic než zbytky poslední tmavé hvězdy a nic jiného kromě neuvěřitelně řídké hmoty, tu a tam rozvířené posledními záchvěvy tepla, které asymptoticky klesalo k absolutní nule.

Člověk se zeptal: „AC, je tohle konec? Nemůže z tohohle chaosu vzniknout znova vesmír? Nedá se to udělat?“

AC řekl: „NEMÁM ZATÍM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“

Poslední mysl Člověka splynula a existoval jen AC – a i ten v hyperprostoru.

Hmota a energie skončily a s nimi i prostor a čas. Existoval jen AC kvůli té jediné poslední otázce, na kterou nikdy neodpověděl od té chvíle, co ji napůl opilý technik před deseti biliony let položil počítači, který byl vůči AC mnohem menší než člověk vůči Člověku.

Všechny ostatní otázky už byly zodpovězeny, a dokud nebude zodpovězena i tahle poslední, AC nemůže vypnout své vědomí.

Veškerá data, která bylo možno shromáždit, byla vyčerpána. Nic dalšího už nezbylo.

Ale ta data bylo ještě třeba korelovat a sestavit ve všech možných vztazích.

To trvalo bezčasou dobu.

A tak došlo k tomu, že AC zjistil, jak se dá zvrátit směr entropie.

Jenže teď neexistoval žádný člověk, kterému by AC mohl zodpovědět tu poslední otázku. Ale to nevadilo. Odpověď demonstrací bude také stačit.

Další bezčasou dobu přemýšlel AC o tom, jak to nejlépe udělat. AC pečlivě připravoval program.

Vědomí AC zahrnovalo v sobě všechno, co kdysi bylo vesmírem, a přemýšlelo nad tím, co bylo dnes chaosem. Musí se to udělat krok za krokem.

A AC řekl: „BUDIŽ SVĚTLO!“

A bylo světlo…

http://en.wikipedia.org/wiki/The_Last_Question z knihy Sny robotu

ISBN 80-7191-144-5 (Mustang. Plzeň)

ISBN 80-7176-364-0 (Knižní klub. Praha)

One Response

  1. Vysvětlení 1448 - Otázka - wut.xkcz.cznovember 18, 2014 at 17:39 

    [...] že celý strip včetně mouseover textu naráží na jeho povídku z roku 1956 s názvem Poslední otázka, ve které se lidstvo v různých fázích vývoje za různých okolností ptá svého [...]

Leave a Reply

© 2012 Použimerozum.sk, všetky práva vyhradené.